Do malé místnosti se pomalinku vkrádala tma. Už usínal, když ho vyrušilo zaklepání. Zvednul hlavu, ale nevstával. Čekal, jestli se nevítaný host ozve ještě jednou. „Asi se mi to jen zdálo,“ zamumlal si pro sebe a líně přivřel oči. A v tu chvíli se opět ozvalo to zaklepání. . „Koho to sem čerti nesou,“ otráveně vstal z křesla. Pomalu vzal za kliku . Nikde nikdo, jen ostré kapky se tříštily o kamenné schodiště. „Dělej si srandu z někoho jiného, idiote!“ zakřičel do podzimní noci. Zabouchnul dveře a vrátil se do vyhřátého pokoje, který osvětlovala malá lampička.
V křesle seděl vyhublý muž. „Kde…kde se tu berete?“ vykoktal lenoch ze sebe, vyhaslé černé oči se na něho bez hnutí dívaly. Lenoch zopakoval svou otázku Snažil se pečlivě vyslovovat, aby mu podivný návštěvník rozuměl. Nic, obrovské hodiny nad krbem hlasitě odpočítávaly každičkou minutu.
Lenoch znejistěl a opatrně přistoupil k vyhublé postavě blíž. „Kdo jste, pane?“ podíval se na něho. „Na tom nezáleží,“ odpověděl tichý hlas. „Copak po mě chcete?“ pokračoval lenoch. Cizinec neodpověděl.
Lenoch pokrčil rameny . Sednul si naproti do křesla. „Nezajímáte mě,“ oznámil podivnému člověku , „ buď řekněte, co tu děláte, nebo běžte pryč. Já nemám čas, abych se vám věnoval.“ „Nikdy jsi na nic neměl čas, jsi stejný,“ odpověděl host šeptem. Lenoch nad tím mávl rukou. Klížily se mu oči. Neměl náladu se s někým vybavovat.
„Jsi tak líný, že tě ani nezajímá, proč jsem za tebou přišel,“ řekl pohrdavě host. „Klidně si tu zůstaň,“ zamumlal lenoch,“ jen buď prosím tě zticha. “ „Opravoval jsi auta, pracoval jsi jako automechanik a prováděl jsi kontroly…,“ pokračoval cizinec . „Jo, ale to už je dávno, už to nedělám.“ „Neděláš? Proč? Že by špatné svědomí?“ „Nebavilo mě to, šéf mě vykořisťoval. Furt jsem něco musel dělat, on sám nic nedělal a přitom to všechno patřilo jemu,“ postěžoval si lenoch,“ ale peněz mám dost, ale proč ti to vůbec vykládám, tobě do toho nic není. “ Na kostnaté tváři se objevil letmý úsměv.
„Nikdy jsi nic neudělal pořádně,“ zamumlal host. „Ale, udělal-neudělal, to už je jedno. Nemáš mě co otravovat. Jsi snad nespokojený zákazník? Na reklamaci je už pozdě…“ odfrkl lenoch a pomalinku zívl.
„Pamatuješ na červený mercedes?“ zeptal se host. „Ach jo, aut jsem opravoval plno, kontroloval jsem brzdy, pneumatiky, prostě všechno….podle svého nejlepšího vědomí-svědomí. “ „S flaškou v ruce..,“ dodal cizinec a ušklíbl se.
„A co jsem měl dělat? Ta práce byla hodně únavná. Musel jsem odejít, rok se to vydržet nedalo,“ hlesnul lenoch. „Stejně by tě časem vyhodily-. Docela jim vyhovovalo, že jsi se ani neobtěžoval přijít do práce,“ vstal host z křesla,“ pamatuješ si před rokem na červený mercedes? Ani ses nepodíval na brzdy. “ „Podíval,“ schoulil se lenoch do klubíčka. Zavřel oči. Ten podivný člověk ho neskonale otravoval. „Pak to auto havarovalo-selhání brzd. Musel jsi to vědět. Dávali to v televizi, je přesně rok. .“ „Hmm,“ zívnul lenoch otráveně. Nezajímalo ho ani slovo, které host ze svých vybledlých úst vypouštěl.
„Řidič srazil ženu s dítětem. Přecházela silnici, nemohl nic dělat. Nemohl za to, myslel, že je všechno v pořádku. Právě jel z autoservisu…“ „Proč mi to tu říkáš? Nic mě z toho nezajímá, ani jedno slovo, jsem utahaný a chci se vyspat. Běž si povídat někam jinam…“ „Ta žena měla malé dítě a on je zabil. Nikdy si to nemohl odpustit …Pocit viny se do jeho tkání vkrádal jako jed. .“ „No a co? Nic mě z toho nezajímá….“ Vstal lenoch z křesla. „Běž pryč-okamžitě, nechci tě tady. Nezval jsem tě,“ otevřel lenoch dveře. „Chodil na její hrob. Její křik mu zněl v uších. Šel pak k psychologovi, psychiatrovi. Nic mu nepomohlo. ..“ „No a? Nemůžu za to, že měl špatný brzdy,“ mávl nad tím rukou lakomec.
„Po roce se zabil. Právě před chvílí, “ pokračoval host . V tu chvíli si lenoch všiml jeho smrtelně bílé tváře, vyhaslých očí a krvavých úst. Lenochova roztřesená ruka sjela s kovové kliky. „Napálil jsem autem přímo z příkopu, kousek od místa, kde se to stalo. …,“ zaskřípaly bílé zuby.
Tvář hosta mu byla povědomá. Vzpomněl si na červený mercedes a na zprávu v televizi o nešťastné nehodě, na policii, která všechno vyšetřovala. Na to, jak mu to všechno prošlo.
Polil ho ledový pot. „Co…co….co po mě chceš?“ stěží vykoktal krátkou větu. Nevítaný host pokrčil rameny:“Nic, nic po tobě nechci. “ „Tak proč jsi..za mnou přišel? Je to nějaký vtip? Co to na mě hraješ?!“
„Přišel jsem se na tebe podívat,“ zasýpala pobledlá ústa,“ jen podívat. Nic víc.“ Podivný návštěvník se otočil a zmizel v mlze, jeho kroky zanikly v prudkém dešti. Lenoch se ještě dobrou půl hodinu díval do tmy . Pak zavřel dveře a svalil se do křesla Pustil si televizi. „Dneska podvečer sjel mladý muž plnou rychlostí do příkopu, byl na místě mrtev. Přesně před rokem se na tomto místě stala nehoda…“ V tu chvíli by se lenochovi krve nedořezal.
